Chance Liga
Náboj středečního utkání Ligy mistrů mezi Atalantou a pražskou Slavií mohl mít pro Lukáše Vorlického (23) speciální význam. V italském klubu od svých šestnácti pět let působil. Prošel zde slavnou akademií a v dresu prvního týmu nakonec nastoupil ke třem zápasům.
Nyní mohly vzpomínky opět ožít a přestože měl 23letý fotbalista z losu Ligy mistrů obrovskou radost, na její soupisku se nakonec nevešel.
„Už od minulé sezony jsem všem kolem sebe říkal, že pojedeme na Atalantu. Strašně jsem si to přál, aby to padlo, aby to vyšlo na venkovní zápas. A stalo se to, vyskočil jsem ze židle, křičel jsem,“ prozradil Vorlický v rozhovoru pro klubový web.
„Pár dní po losu mi volali trenéři a sportovní úsek, že moje jméno tam nebude. Bolelo to, první tři dny byly náročné, kor tím, že byla repre pauza.“
Záložník Slavie poznamenal, že po svém návratu ze zranění udělal vše, co bylo v jeho silách, aby dostal důvěru i ve slavné soutěži. „Argumenty, které mi byly řečeny, jsem pochopil, jsou jasné, zřejmé. Bylo potřeba to vzít sportovně, já jsem to udělal. Jsme profesionálové. Šel jsem dál, soustředil se na další zápas,“ prozradil.
S klubem nakonec měl možnost do Itálie odcestovat. Tu ale odmítl. „Upřímně řeknu, že by to bolelo, nebylo by mi to příjemné. Budu ve studiu, zápas budu spolukomentovat,“ vysvětlil.
Vorlický v Itálii patřil mezi obrovské talenty. Cestu na nejvyšší úroveň mu však komplikovala zranění, především opakující se problémy s kolenem.
„Vím, že kdyby se nestalo všechno, co se mi stalo, tak věřím, že jsem tam mohl zanechat velkou stopu. Na „kdyby“ se ale samozřejmě nehraje, to vím. Ale cítím prostě určitý pocit nenaplnění,“ dodal.
Během dobrodružství na apeninském poloostrově se setkal s několika zajímavými hráči, s nimiž má společné vzpomínky a kteří teď působí na nejvyšší úrovni.
„Dejan Kulusevski, který teď hraje v Tottenhamu, a Amad Diallo, toho času v Manchesteru United. To jsou asi ta dvě nejslavnější jména,“ prozradil Vorlický.
„Na Dejana mám hrozně moc vzpomínek, bydleli jsme spolu na internátě, měl pokoj naproti. Snad každý večer jsme hrávali FIFU spolu.“
„U Amada je taková vtipná vzpomínka, že na jednom turnaji, kde jsem získal cenu pro nejlepšího hráče, když jsem se s trofejí vracel do zástupu kluků, tak se mi klaněl. Klekl si na kolena. A teď je v Manchesteru, je světová star, tím je to vtipnější,“ dodal.