Prodloužil smlouvu a odešel. Byl jsem vyhořelý, vysvětluje Kratochvíl svůj přestup z Jablonce na Slovensko

Český záložník Miloš Kratochvíl (28) strávil v Jablonci šest let, během nichž se vypracoval až na kapitána týmu. Přesto cítil, že potřebuje nový impuls. „Měl jsem tam smlouvu, pozici, hrál jsem kvalitní českou ligu, ale prostředí v Jablonci není jednoduché. Poslední dva roky jsem vnímal, že se trápím a že je čas na změnu,“ vysvětluje svůj přestup do Spartaku Trnava.

Slovenský klub vnímá jako velkou výzvu a věří, že to bylo správné rozhodnutí, i když se některým lidem zdálo zvláštní.

Kratochvíl v rozhovoru pro slovenský deník SME přiznal, že v Jablonci postupně ztrácel radost ze hry a začal se cítit vyhořelý.

„Nechci, aby mě někdo litoval, ale lidé, kteří si tím prošli, vědí, jak těžké to je. Fotbalisté nemají možnost si vzít roční pauzu jako třeba tenisté. Necítil jsem se dobře a chtěl jsem to změnit,“ popisuje své pocity.

Kromě fotbalu ovlivnily jeho psychiku i osobní věci. „Nebylo to jen z fotbalu. Měl jsem předtím dva, tři měsíce, během kterých se mi v životě staly tři velké události, které mě do toho stavu dostaly. Fotbal, rodina. Potom jsem se v tom topil. Jsem dost vnímavý člověk. Když jsem si před pár lety o sobě četl negativní komentáře, dlouho jsem se s tím vyrovnával,“ popisuje.

„Když mě trenér stavěl na křídlo, což nebyla moje pozice, věděl jsem, že hraju špatně, a lidi mi to psali. Dostalo se mi to do hlavy.“

Definitivní rozhodnutí o odchodu padlo během letní přípravy. „Trenér Kozel ode mě očekával, že budu lídr, ale já cítil, že už to nedám. Na soustředění přišel zlom a zavolal jsem agentovi, že odcházím,“ vzpomíná.

Trnava o něj usilovala delší dobu, ale změna po šesti letech nebyla jednoduchá. Po příchodu si poranil kotník, což ho na začátku přibrzdilo. Spartaku se navíc nedařilo – vypadnutí z evropských pohárů a remízy v lize týmu nepomohly. Do toho čelil velkým očekáváním, která ho ještě více svazovala.

„Byl jsem kapitánem v Jablonci a možná se čekalo, že budu nejlepší na hřišti, ale necítil jsem se na to. Postupně jsem dělal kroky, abych se z toho dostal.“

„Zlomilo se to v zápase s Komárnem. Na hřiště jsem šel na poslední půlhodinu a v samotném závěru jsem vstřelil vítězný gól na 2:1. Byly to obrovské emoce. Gól mě nakopl. Není to ale jen o fotbale. Hodně mi pomohlo i moje okolí,“ dodal.